LISTY PETROVI, LISTY MARII
ÚVOD:
Jsem vlastníkem velkého pokladu – 100 let staré korespondence, 46 dopisů, které psal můj děda Petr Blaha své ženě Marii v období I. světové války, 40 dopisů, které psala ona jemu, a několik dalších dopisů od dědových sourozenců Jana a Marie.
Prostudoval jsem celkem asi 110 dopisů, abych nasál atmosféru té doby, včetně nářečí a gramatických divočin, abych pochopil utrpení a strádání, které museli vydržet a to jen díky bezmezné víře, naději a lásce.
Rozhodl jsem se, že se s vámi o to vše podělím. Své povídání věnuji jim, mým pěstounům, u nichž jsem strávil v Kobylí kus dětství a mládí, jim, kteří můj život značně ovlivnili, ale též těm 49 Kobylákům, jejichž životy vyhasly ve válce, kterou nikdy nepochopili…
S úctou
Jan Líčeník
PETR
Malebná vinařská vesnice Kobylí, pohozená na jihozápadních svazích chřibského masivu pulsuje svým mnohovrstevným životem už mnohá století. Své radosti i strasti zde po generace prožívají lidé movitější i méně movití – půllánící, čtvrtláníci, ale i domkaři, jichž a jejich rodiny chaloupka a kousek záhumenku neuživí. Musejí tedy nabízet svou pracovní sílu bohatším sedlákům nebo pracovat na panském.
To je součástí panství hodonínského patřícího císařské rodině. Však sem taky sám Císař Pán s Císařovnou Alžbětou zavítali v roce 1879 na hon. Vzpomínalo se na to dlouho – ještě v roce 1888, kdy se domkařovi Petru Blahovi a jeho ženě Marii (roz. Špičákové), narodil syn Petr. Jejich domek zvící 1 místnosti, předsíně, kuchyně, komory a chlívku se nachází ve čtvrti zvané Mlsov, kousek pod kostelem sv. Jiří. Rodina je nemajetná, nicméně láska je mocná čarodějka, a tak Petr postupně zří své další sourozence Marii a Janka. Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, a tak i Petr a ostatní, ne vždy k vůli svých rodičů, musí absolvovat pět tříd, aby se naučili číst, psát a počítat. Silně religiózní moravský venkov, žije v relativním sociálním smíru, smíření všichni se svým osudem a přesvědčeni, že vše je vůle Boží.
Sílící paprsky národního sebeuvědomění jsou často zastřeny výbuchy nadšení ve století objevů a tak i Petr ve svých 9 letech vidí Kobylím projíždět parní lokomotivu na právě dokončené železnici ze Zaječí do Hodonína.
Léta běží a z Petra vyrůstá urostlý, štíhlý a pohledný mládenec, vždy dbající o svůj, byť skromný, zevnějšek a pěstěného kníra. Je to zkrátka fešák.
Rodina je však, jak již řečeno chudá, pracuje tedy jako námezdní zemědělský dělník tu u sedláků v Kobylí, tu na panském. Na 2 roky se vydá „ do světa“ – do německy mluvící selské rodiny v rakousko-moravském pohraničí. Naučí se německy, organizaci zemědělských prací, práci ve vinici i výrobě vína.
Štěpánská muzika a „ koláč“ toť opravdu pro celou chasu a ves velká událost. Odvedenci zapíjejí odvod a chasa volí stárky na příští hody. Po „ koláči“ ale přichází i povolávací rozkaz a ani Petra neminul. V roce 1908 Rakousko – Uhersko anektovalo Bosnu a Petrův regiment po krátkém pobytu ve Vídni na Balkán mašíroval. Kontakty s domovem zajišťuje občasná výměna dopisů se sestrou Marií a mladším bratrem Janem.
29. 11. 1909 - mu bratr Jan píše:
Milý bratře,
přijmi od nás všech upřímný pozdrav. Jsme všichni zdrávi. Počasí je dost obstojné. Orlábníků (dovolenkářů) bylo doma málo. Jen. Jos. Fridrich, Štika a Mikulica. Ty píšeš, že už blúdíš po Černé hoře a ti chlapci povídali, že na službě estě nebyly.
Letošní koláč na Štěpána byl dosti pěkný. Šak na loňského myslím vzpomínáš. Štika pravil, že půjde na podzim. Pekařík s Fr. Mikuliců sú ve Znojmě. Mikulica si tu vzal adresu, tak možná ti bude brzo psát. Dojeli aj se Štiků ve čtvrtek před Štědrým dnem a pojedů v úterý, tj. 28/12- Dluhoš došel ze Štýrska načisto. Přijmi pozdrav od súsedy Damborskej.
Brzo nám odepiš. Blaha Jan
Nebo dopis z 26. 2. 1912
Milý bratře,
jsme všeci zdraví a žijeme tak pomali. Jestli tě tam Bosňáci nesnědli ? Doufám, že se v hody uvidíme. Ostatky byly pěkné. Jaké ale vy ste měli? Doma byli Frybert s Otáhalem – desátníci, Václav Otáhal a Novák. V nedělu se tady motal ten malej dragún Čéškúj. Počasí je dost obstojné. Novýho nic nemáme. Fr. Štika se dostal na nádraží. Jenom se prochází a pohvizduje. Copak tam pořád děláš a jak tam žiješ? Přijmi ještě jednou mnoho srdečných pozdravů a zůstaň s Bohem.
Kobylí 26. února 1912.
Odepiš. Blaha Jan
Prezenční služba na Balkáně skončila a Petr se ze Sarajeva koncem září 1912 vrátil do rodné obce. To ještě netušil, že za 2 roky vojenský mundůr oblékne znova…
Zatím ale bylo veselo, návrat do civilu se nesl na celkově pozitivní vlně vrcholícího skvostného období“ La belle epoque“ pro celou Evropu. I vesnice prosperovala – čítala v tu dobu kolem 400 domů a kolem 1 800 obyvatel. A víno na oslavu teklo proudem, i když už se objevila budoucí zkáza vinic – révokaz, možná jako předzvěst dramatického vývoje nejen na vinicích…
Petr má 24 let a musí hledat práci. Dozví se, že lesy hodonínského panství hledají lesní dozorce a tak se přihlásí. Je bezúhonný, dobré reference z vojenské služby, mluví německy, má nádherný krasopis a je přesně stavěný do lesnické kamizoly. V první polovině roku 1913 absolvuje příslušný kurz a je přijat. Od té doby to bude pro celé Kobylí hajný Blaha…
MARIE
Vrbice, vesnice s polohou orlího hnízda, dominuje nad údolím říčky Trkmanky a monitoruje život pod ní položených Brumovic, Kobylí, Bořetic a na jihozápadním horizontu se pnoucích Pálavských vrchů. Úrodná půda, akceptovatelná svažitost terénu, jižně orientované viničné hory a sklepy nikoli kvelbené, ale kopané od pískovce. Bohatá vesnice s obdobnou sociální strukturou jako sousední Kobylí. Podobné zvyky, podobné kroje, kostel sv. Jiljí, hody koncem srpna. Jen ta nevraživost mezi chasou kobylskou a vrbeckou…
A zde se v červnu 1892 narodila Marie, a to v rodině čtvrtláníka Václava Sedláčka a Antonie – rozené Otáhalové. Selská dcerka měla celkem dobré perspektivy. i když měla další 4 sourozence, Kdyby ovšem…
„ Karty, kartičky, ďáblovy obrázky“ a „ Dluhy z karbanu se platí“ – to se říkalo, říká a platí dodnes. A otec Sedláček tomuto démonu v kombinaci s vínem, režnou a viržinkem podlehl. Pozemky prohrál a tak původně slibné jeho dcerky – nevěsty, musely jít životem jinými cestami…
Marie tak odchází ke svému dědečkovi Antonínu Otáhalovi do Kobylí…, ale jako děvečka se vším všudy. Naštěstí děda byl dobrý hospodář, člověk uznalý, s nadhledem, písmák, Marii měl rád, fandil jí a držel nad ní ochrannou ruku, jakkoli jí nic neprominul a neodpouštěl. Mařena, jak jí říkali, prožívá jako dospívající dívka velké zklamání, rozčarování až ponížení – ze selské dívky až na obyčejnou děvečku. Všechno zlé je však k něčemu dobré. Mnohému se naučila a hlavně – sáhla si na dno a to byl základ skromnosti a pokory, houževnatosti a pracovitosti a hlavně víry, která ji měla provádět v dalších těžkých obdobích jejího života…
U dědy – stařečka Otáhala si zvykla, postupně se otřepala a začíná vnímat i příjemnější stránky života. V roce 1912 je už dospěla žena a pochopitelně pokukuje po chasnících kobylských tak i (při návštěvě rodičů a sester) vrbeckých.
PETR A MARIE
v srpnu 1910 dostal Petr v rámci své prezenční služby dovolenou a ze Sarajeva spěchal do svého rodného kraje. Obešel rodinu, něco pomohl v baráku a s kamarády se vydali na hody na Vrbici – samozřejmě ve skupině – jednotlivec by mohl špatně dopadnout. Nevraživost kobylských a vrbeckých mládenců často končívala šarvátkami v Hájku, ve Studýnkách, U Křížku apod. a nezřídka přišlo i na křiváky…
Osmnáctiletá Marie ve slavnostním kroji zaregistrovala ztepilého junáka v slušivé uniformě a evidentně jí nebyl lhostejný. Petr, zdánlivě netečný, očima probíral přítomná děvčata, a mazlivě si přitom probíral svůj knír. Jejich oči se krátce setkaly, Marie však záhy pohledem uhnula. Ale ten touche – ten dotek už tam byl….
Petr, celkem vzato mládenec nesmělý a nezkušený, si dodal odvahy a požádal ji o tanec. Kostrbatá konverzace se poněkud zasekávala, nicméně to podstatné se Petr dozvěděl –Marie Sedláčková slúží u stařečka Antonína Otáhala v Kobylí. Na další tanec už nedošlo – převážná část kobylské chasy odešla do hospody a Petr nechtěl provokovat tím, že chodí tancovat jen s jednou… Šak se uvidíme třeba v Kobylí, když tam slůží…
Začátkem září 1912 vojenská služby Petrovi skončila. Rozžehnal se s Bosnou, Hercegovinou i s Černou horou a spěchal do rodné moravské vísky.
„ Na Štěpána, není pána“ znělo unisono z úst všech kobylkých chasníků. Bylo moc veselo a Petrova radost byla umocněna návrtem z vojny a taky zjištěním že byl vybrán do lesnického kurzu. I Marie byla přítomna – vyrazily si s kamarádkami, kterých už pár za pobyt v Kobylí měla. Petr ji v hloučku zaregistroval a rychle si vybavil taneček na vrbeckých hodech před dvěma lety. Hovor tentokrát plynul jako zurčící bystřina a tanců bylo nepočítáno.
Úsměvy dávaly tušit vzájemnou náklonost a přitažlivost zemská a ženská se nevylučovaly – spíš naopak. Jiskrné mladé víno podněcovalo smysly, dodávalo sílu i odvahu. Petr pít uměl – u německého sedláka se pilo denně a řádné dávky – 2 – 3 litry na osobu. Protože se ale fyzicky pracovalo, alkohol se rychle spaloval. Nějaká ta baňka nového vína ho tedy nemohla rozhodit. Navíc byl doma, v Kobylí, vrbecká chasa nebyla nebezpečím. Jednak Marie už byla tak trochu Kobylanka, Vrbečáci nebyli doma, ale na cizím a hlavně nebylo jich moc, protože měli vlastní štěpánskou muziku. I Marie byla v pohodě. Už se vyrovnala se svým osudem zchudlé selské dívky. Práce jí šla od ruky, úsměšky ostatní čeledi už ustaly, stařeček pochopil, že je schopná a pracovitá, práce se nebojí a u ostatních čeledínů a děveček má respekt. A Petr se jí moc líbil. Díky nerozvážnému činu svého otce se vlastně dostala z hlediska sociálního statutu na stejnou úroveň – nemohli by si vyčítat, kdo přinesl méně a kdo více…
Navíc jako žena, žena ze své podstaty cítící a priori odpovědnost za materiální zajištění případného potomstva tušila, že Petr, jakkoli z chudých poměrů, by mohl, po úspěšném absolvování lesnického kurzu, rodinu coby státní zaměstnanec zajistit – nic moc, ale přece. „Pod starosť“ jak se říkávalo.
Chasa si zvolila stárky pro příští hody – tedy pro rok 1913. Zpívalo se, tancovalo, bylo veselo. Konec zábavy se blížil – zítra je svěcení vína – a tak se Petr při posledním tanci
osmělil a poptal se, zda může Marii doprovodit. Čekala na to. Srdíčko radostí poskočilo, zlehka zčervenala, usmála se a řekla“ Šák šecí půjdů“. Skupinka mladých pěkných rozdováděných lidí se pomalu sunula „ hore dědinů“. Postupně se odpojovali do svých příbytků. Tak i Marie. Petr za ní vyrazil a zůstali chvíli stát v „ žůdře“. Vločky sněhu ulpěly na jejím šátku a vlňáčku. Starostlivě je oprašoval.
„ Uvidíme se na Nový rok v kostele?“ „Ano“ odvětila „ Tož s Bohem, Mařeno“
Po Novém roce Petr odjel na lesnický kurz. Jezdíval občas na neděli domů, a tak se jejich kontakty množily, náklonnost potvrzovala a intimností lehce přibývalo. V Marii zrálo rozhodnutí, že je to ten pravý…
Řekněte mně, větrové, vy
odkud veslujete,
že mne jako v pozdravení
v čelo celujete?
Plní jste vy divných šeptů,
plni divné vůně,
přišli jste snad z krajů oněch,
k nímž mé srdce stůně?
Z bohem na zhledanou!!!
Piš. 30. 6. 1913 Sedláčková Marie
Setkávali se v neděli odpoledne, kdy měli oba volno. Směřovali buď na Lácary a na Vigrunty, kde měli Petrovi rodiče kousek vinice, nebo na druhou stranu, směrem
k Vrbici – do Studýnek nebo až do čejkovského Hájku.
Vůně pozdního léta byly omamné a mladá těla plná žádostivosti a touhy po poznání skrytého, zatím neobjeveného. Jen oni sami dva ví, kde k tomu došlo – v odpoledním lese, kdo miluje – lásku svou neunese – nebo v lukách, kde je vlání, na všechny strany radostné odevzdání, nebo u křišťálové studánky, kdy nejhlubší je les, nebo u studánky, kde voda má rozpuštěné vlasy… Ať jim byl svědkem Šrámek, Sládek nebo Skácel, jedno je jisté, země se zachvěla, hlavy se zatočily, touhy byly naplněny a na krátko oba stoupli do bezvědomí…
Petr měl opravdu touhu rozsévače a Marie opravdu úrodný klín… Koncem září Marie zjistila definitivně, že čeká dítě a nezbylo ji, než se svěřit matce.“ Představ si, tato, Mařena ostala“, sdělila tuto novinu svému muži, otci Sedláčkovi. Zchudlý sedlák, myslí a naturelem však stále furiantský sedlák, těžce nesl, že jeho dcera si má brát jenom syna domkaře. Karty však byly rozdány a nebylo lze, než zkousnou rty a jít na Mlsov domluvit svatbu. Atmosféra při domlouvání byla hustá, ale co? „šak se neberů staří, ale mladí“
Petr Blaha a Marie Sedláčková
od 18. 11. 1913 – Petr a Marie Blahovi…
Bůh jim byl v prvních měsících přece jen milostiv. Petr ukončil kurz a praktická cvičení a dostal první štaci – hájenku ve Starém Poddvorově. A na tu dobu, jejich stavu neradostné majetkové poměry to bylo vítězství. Služební hájenka skýtala střechu nad hlavou, zahrádku, humno a ještě kousek pole, deputátní dřevo a tu a tam nějakého zajíce či bažanta… A stařeček Otáhal se zachoval velkoryse – Marie dostala kravičku a základní výbavu. A tak počátkem roku 1914 žebřiňák tažený kravkou, naložený stolem, židlemi, postelemi, skříní, šifonérem, povlečením, duchnami a kuchyňských náčiním se pomalu sunul na Starý Poddvorov. A pod srdcem Marie už se ozýval malý Petříček…
Petr poctivě sloužil, chodil k raportu, zvykal si na pana revírníka. Do hospody nechodil, karty nehrál, jen si tu a tam dopřál fajku tabáku. Marie se starala o domácnost, kravičku a další zvířectvo, polnosti a …finance. Byla zdatná a šikovná jak v pracech manuálních, tak i organizačních a obchodních. Postupně se ukazovalo, že ona je tím krkem rodiny… Ještě že tak – do budoucna to měla potřebovat.
Koncem dubna 1914 spatřil světlo světa v této skromné ale šťastné a spokojené rodince jejich syn Petříček. Slzy radosti a vděku polily Petrovu tvář. Děkoval Marii i Bohu za takový dar. Příroda v jarním rozpuku, kvetoucí stromy, vůně lesa, milující a milovaná žena a k tomu zdravý syn. Tolik štěstí najednou, co víc si mohl přát?
Bohužel za několik měsíců se to mělo všechno změnit…
Sedm kulí v Sarajevu, smrt následníka trůnu, provolání císaře pána – Mým národům a následná mobilizace v celé monarchii – tyto události proběhly tak rychle, že se prostý vesnický lid celého císařství nestačil divit…
Realita byla ovšem tvrdá – po letech míru se Evropa (a posléze svět) ocitla ve válce, které Petr a Marie nerozuměli. Úzkostí se jím svírala hrdla při podhledu na nevinné tříměsíční dítě…Bože, za co nás trestáš, co s námi bude? O tom však už rozhodovali generálové…
Petr narukoval 1. 8. 1914 do Vídně a události chytly rychlý spád. Ruská fronta, kde se převážná část Kobyláků ocitla, byla krvavá.
13. 9. 1914 Petr Marii píše:
„ 3 z kobylskýh chlapců už jsou pohřbení a 5 jich tady ve Vídni leží v nemocnici“.
Marie v odpovědi z 5. 10. 1914 se zmiňuje:
„ švagr Liščák už je pochovaný, dostal to do obou noh, pak dostal hlavničku a tak z ní nevyšel.“
Petr měl štěstí – prvních 14 měsíců zůstává ve Vídni a Marii to v dopise ze 3. 10. 1914 vysvětluje: „ Císař pán si přeje, aby ten batalion, co byl v Bosně, ostal ve Vídni skrz držení varty v Purku a Šenbruně. Já su dnes na vartě v Šenbruně „.
Dopisy v obou směrech dostávají pravidelný rytmus a je z nich cítit citové strádání obou.
Už jen oslovení ‚: Moje milovaná Mařeno, moji nejmilejší, draze milovaná Mařeno, nadevše má drahá ženo…. Milovaný Petře, Milovaný manželi, nejdražší manželi – je dokladem hlubokého vztahu a vzájemné lásky a úcty…
Vřele milovaná Mařeno,
tisíckrát Tebe ze srdce pozdravuju. Jsem posaváť chvála Pánu Bohu zdráv a každý den, ba eště pozdě v noci na Tebe a Petříčka vzpomínám. Bývá mě, ani nevíš jak smutno, nikde nemám stání ani pokoje. Uleví se mě teprve až v kostele, do kterého často sám zacházím a nevíš ani jak s klidnou myslí domů se navracím…
Ve svátek jsem byl za Kobylákama, je jich tady 5 zraněných z Ruska. Sedláčkůj Frantin, bratranec, je střelen do nohy. Právě tady za ním byla Fanka, jeho žena, tady sme se ve špitále sešli. Taky Nováci tam byli za Jakubem, má prostřelenou škraň a zároveň rameno. Chytka Petr střelen do nohy, Havlín a Sadílek do ruky…
Snáť Bůh dobrotivý dá, že se zase někdy má draze milovaná ženo ve zdraví zhledáme.
Ani nevíš, ta moje Mařeno a neznáš mú starosť, můj žal, mú lítosť nad vama vy moji chudáci. Jak se vám enom vede vy moji opuštění nade vše drazí na světě. Co bych měl kdyby nebilo Tebe a našeho chlapečka. Pořát eště vidím Tvůj srdce rvoucí nářek, tvůj pláč když sem z domu odcházel. Ani nevíš, jak mě bilo. A žádná pomoc. Takovů chvílu bych už zažit nechtěl… Ještě jednou Tě tisíckrát pozdravuju v duchu nastokrát Tebe i Petříčka líbá
Tvůj Petr
S Paném Bohem. Buďte zdrávi (Vídeň 13. 9. 1914)
Nade vše mě drahý manželi,
přijmi ode mě mnoho nejsrdečnějších pozdravů. Jsme chvála Pánu Bohu já i náš chlapeček zdraví… Píšeš, abych Ti napsala, jako hospodařím. Drahý muži, já už sem se do teho všeckýho vžila, že mé to kórmoc neobtěžuje.
Futra mám pro jalúvku dosť – dobrů fúru a potom aj otavu. Herteplí sme měli málo a drobný. Turkyně sem měla tři fúrky a pěkný klásky. Tak jedno prase krmím a sviňu míním prodat, protože bych s herteplama nevistačila a za jedno dycky špatně při prasatech žere, potom moc schudne a neskoro se žúrá… dostala sem za 7 prasat 200 K.
A jedného ňutřáka sem si prohandlovala za sviňku – tak na plemeno už mám roste. Pacht už mám zaplacený a eště steho všeckýho sem si dala do záložny v Kobylí 100 K. Do zahrady sem dala na tři čtvrti rži a už se zeleňá. A na roli nechám vivést hnůj, máme ho hodně a jestli nezamrzne, nechám ho hneť zaorat. A dočkáváme-li, zjara bisme dali na polovic ječmeň a na polovic sadivo…Tak mi tady žijeme. Neměj o nás starosť mi se máme dobře…
Tvoje věrná žena Marie.
Bůh nám dopřej, zhledání…
Petr psal často. Byl zatím stále ve Vídni jako strážce vladaře a měl dosti času, zatímco Marie měla starostí plno- dítě, barák, hospodářství. Oba si však uvědomovali, že nad nimi Bůh zatím drží ochrannou ruku. Marie si poradila a Petr zatím nebyl přímo vystaven hrůzám války v 1. linii na bojišti.
Petr často zoufale žádá o orláb, leč neúspěšně. Posílá Marii instrukce, jak vyžádat intervenci a potvrzení od starosty. Až v listopadu 1914 má možnost na necelé 2 dny opustit posádku a zajet na otočku domů. Vídeň – Břeclav – Hodonín a zbytek pěšky – pár hodin s rodinou a zase zpátky.
Osnovali i návštěvu Marie s Petříkem a s Petrovou sestrou, rovněž Marii, ve Vídni:
„ Píšeš, že byste sem dojeli ale ke komu? Leda k tej panimámě Vajglovce. Já už bych ju bil kolikrát navštívil ale vždyť se nemožu dozvědět kde bývá. Ale víš co? Důle u stařečků budů na ňu vědět adresu. Já bych napsal dom, Mařa by jela s vama, ale napřed by mě sem poslali tů adres, já bych to panímámě sdělil, a vím, že by ju to potěšilo“
Cesta do Vídně se uskutečnila. Marie s Petříkem a švagrovou Petra navštívili, dovezli zabíjačku a další pochutiny a taky teplé prádlo neboť noci na vartě byly chladné…
Má nejmilejší manželko,
..děkuji Bohu, že nám dopřál s vama se zhledat, třeba jen na krátký čas a že mě aš posavát chránil ode všeho zlého. Proto mu každý den v modlitbě děkujeme a prosíme ho, by nám zase někdy dopřál šťastného zhledání. Ani nevíš moje milá ženo jak mě to včíl mrzí když si spomenu jak sem Ti někdy ublížil snáť zlím slovem, Já sem ani nevěděl, jak Tě mám rád aš včíl sem to teprv poznal jak su šťastnej když Tě mám.
Proto mě to všecko odpusť a věž, že Ti nikdá ničím neublížím a všecko Tobě vynahradím.
Mařeno, v noci když ideš do maštale, nevycházej enon tak, vždycky se dobře obleč, aby ses nenachladila
(Vídeň 28.12.1914)
Dopis střídá dopis, lze vycítit zoufalství a nemohoucnost ale i víru v setkání.
Kromě útrap války a odloučení jsou na pořadu dne i záležitosti chodu domácnosti a hospodářství a pokroky jejich jediné společné radosti a útěchy - synáčka Petříka.
„ Dobře žes tů kravu prodala, doví, jak by to s tým telením bylo když si tam sama…Ale zas nebude hnůj pod ječmeň…no, kúpíš nějaký prášek… no ale nebude mlíko pro vás a pro prasata…“. Objevují se i informace o Kobylácích. „ Bil sem v nedělu navštívit Bunča, je tady raněný ve špitále má prostřelený obě ruky a štrejchnutý gulků přes břuch. Taky mu moc nescházelo. Vikládal co tam chudáci museli skusit. Štika prý je taky kdesi ve Vídni…“
„ Nade vše mě drahý manželi (Starý Poddvorov 10. 2. 1915)
děkuji Ti za psaní a za obrázek. Tento dopis mě velice potěšil ale i zasmušil. Obrázek se mě velice líbí. Si jak živí. Píšeš jestli Tě poznám - a tak brzo misliš, že bych na Tebe zapoměla? Ty máš tak málo ve mě důvěry? Vždyť já Tě mám stejně tak ráda jako Ty mě a možná i víc a chci i dál svú lásku k tobě zachovat. Jenom nech nám Pán Bůh dá všem zdraví a šťastného shledání. Věř mi muži kdybi potom sme si něco zlího řekli že by se to pokládalo za hřích – že nám Bůh dal shledání a měli bysme se hádat snáť a špatně se jmenovat“
Herteple a turkyň už budu kopčit. Je to dost pěkný. ‚Ječmeň je ale krátkej – on byl moc hustej a nepršelo…
V dopise z 1. 8. 1915 Petr vzpomíná, že už je to rok, co narukoval. Tento dopis je poslem méně radostných zpráv – „ už mě sem nepiš, napíšu sám,“ Relativně klidné a bezpečné období, kdy hlídal ve Vídni stárnoucího monarchu, konči.
Ozývá se až po téměř 3 měsících z ruské fronty. A to z lazaretu v Haliči, kde se léčí z infekční choroby. Už rok nebyl dona a z některých listů je cítit, že hlodá červík pochybnosti o věrnosti své ženy. Odhodlaně si to ale nepřipouští:
„ Odpušť mě draha Mařeno, jestli jsem Ti v dopise ublížil, vždyť já Tobě vždycky věřím a jsem o Tvé lásce ke mně dávno přesvědčen, vím, že na mě věrně vzpomínáš. Přijdou ale do hlavi všelijaké myšlenky, protože mnohé případy člověk uslyší, je to až k neuvěření. Tak že když to všechno slišiš musíš začat skror nedůvěřovat taky. Mě kdybi se něco takovího stalo, já bich to sotva přežil. Stává se to taky naopak – že jsou taky muži takoví. Co je to ale za muža: To bude jeho žena taky taková, jinak si to nemůžu představit. Proč Pán Bůh takovýho člověka hneť, přísně netrestá!
Věř mě moje drahá ženo, věř, že já bych takovýho něčeho schopen nebil. Vždyť jsem přece věrnosť přisahal , a né snáť na týdeň, nebo měsíc, ale na vždy. Já Tobě Mařeno na vždy a věř mi že aš i za hrob. Proto nepochybujme jeden o druhým, milujme se věrně aš do hrobu. Neboť bez lásky není ani Božího požehnání. Proto vyjasni svou tvář a nemisli že jsem si mislel jak jsem to psal…
Petr se zotavuje z choroby, pracuje v týlu, pere prádlo a podobně. V létě 1916 se dostává i domů na krátkou dovolenou. Radostné setkání s milovanou ženou, a již chodícím a žvatlajícím synkem, však netrvá dlouho a povinnost volá ke zpětnému nástupu na ruskou frontu. Setkává se zde i se svým mladším bratrem Jankem.
Zákopová válka je stále zarputilá a podmínky dramatické. Pobyty v 1. linii střídají krátké pobyty v týlu – „pohónit vši“. Je to už druhá zima v nelidských poměrech – bláto, voda, močály, které nikdy nevysychají – a kolem něho zranění a umírající vojáci. „ Kamarád v zákopě stál vedle mě a dostal kulku přímo do hlavy, „ píše Petr v dopise z konce listopadu 1916.
Mezitím Marie bojuje na jiné frontě – stará se o hájenku a polnosti a zejména Petříka, a společně s vesnickým obyvatelstvem zažívá strádání, která války na civilisty přináší:
Rekvírují se krávy a jiný dobytek, potraviny. Armáda bere zvony z kostelů. Jsou odvádění 18-letí mladíci: V Hodoníně není už ani kilo sádla…
„Císař pán je nebožtík, už musí nějaký převrat nastat“ píše Marie. Vytrvale posílá Petrovi balíčky – potraviny, cigarety a paklíky tabáku – fajka je jedna z jeho mála radostí – „ Fajka mě lepší chutná a taky mě to neškodí“, svěřuje se Petr. Válka kolem ale stále zuří: „ Ustavičně hledím smrti vstříc“. Zmiňuje se začátkem roku 1917
„Můj nejdražší Petře,
… navštívila nás stařenka kobylská… Mařka (Petrova sestra) je už doma ze služby, a že má zas frajíra – teho Michnovího. Zdá se, že se stařence líbí – byl na orlábě a byl u nich každej deň… Stařence skapali dvě prasata, šeckým to tady kape…
Sviňa je sprašná, ze dvě prasátka si necháme. Teluša je stelná – v dubnu se má otelit, má už pěkný vemínko. Koza se okotí koncem března a babula ( husa) má už 4 vajíčka a húsata taky máme. Tutěnky (slepice) taky máme, jednu sme dali stařence – povidali, že jim pokapali…Dobytka máme dosť a futra taky až do jara… Půjdu ke komisařovi, snáť mě tú jalůvku nechá…
V pondělí přijde vojenská rekvizice prohlížet komory a sádlo…“ píše Marie 22. 2. 1917
„ Přes deň, jelikož Ivan tolik nestřílí, dáváme do oken tabulky a na noc je odděláme a natáhnem tam firhaňky… Baličky neposílej, abyste sami neměli hlad“ míni Petr a reaguje tak na Mariin popis vojenské rekvize.
„ Chodijů po domech 4 vojáci a jeden pán, ten to všecko sepisuje, kolik je lidí a kolik bi eště potřebovali do nového obili, pak se to odváží a ostatní přebitek se zebere. A když ale někdo přebitek nemá, tak všechno prohledají. Postele rozhazujú, ve sklepě, na húrách, jestli tam kdo co má, všecko přehazujú, ve stodolách a vůbec všady nenechajů místečka prázdného co bi ho nepřehlídli. Je pravda, že si každý něco sková, protože žádný z toho co oni napočítajú nemože bit živ a kór kdo pracuje. Čítajů šest kilo múky na osobu a měsíc. ! Ale u nás , děkuju Pánu Bohu, nic nehledali, ač sem si taky všelico skovala…“
Petr je v popisech válečných hrůz zdrženlivý – jednat se bojí cenzury, jednat nechce Marii moc znepokojovat. Občas si však posteskne: „ Člověk si nemože někam shovat a není si jistý životem. Každý den vidím kolik lidí odnášejí, které své drahé již nespatří… Bratr je už taky tady, ale jsem ho neviděl. Je někde vzadu a já od ledna vpředu.“
Jaro na ruské frontě a Petr se teskně rozněžňil: „ Skřivánek se vznáší a zpívá nad opuštěnými poli. Kde je rolník, který každou píď rodné půdy miloval? Dávno oděn ve vojenský plášť vísku svou opustil, ze které zbyla jen hromádka popela a on snáť už dříme věčný sen…Na orláb mě nechcú pustit – prý nejsem v poli eště 10 měsíců. S bratrem jsem mluvil, je zdravej a všeckých vás pozdravuje… Teď jsou v Kobylí hody, škoda, možná na Martinský už budeme doma…“
V pozdním jaru 1917 ekonomická síla carského Ruska značně ochabovala a v důsledku revoluční atmosféry rovněž tak i bojová morálka, pokud kdy nějaká byla. Nu a na rakouské straně to nebylo jiné - tak od května do července už je tón Petrových dopisů optimističtější a i si zašpásuje:
„Zase jdeme do zákopů, do přední linie. Ale posledně už to tam bylo jak v míru – chodili sme po vrchu a Rusové taky, nikdo nestřílel. Šli dycky na půl cesty a donesli nám chleba. Źe taky už čekajů, že bude brzo konec… Možná se dočkám orlábu, tak za měsíc, jestli s nama bude báťuška kamarád, jako je teď. Posaváť je klid,jen občas nějaká přestřelka – to nám báťuška přeje dobé ráno…“
Ruská fronta se opravdu hroutila – Petr i jeho bratr Jan byli staženi a dostali dovolenou. Neradovali se však dlouho, neboť už v říjnu 1917 oba rukovali na frontu italskou a Jan už se do Kobylí nikdy nevrátil…
Byl 16. 12. 2017 raněn do hlavy a do krku a po dlouhém čekání dopraven do nemocnice v Insbruku. Nikomu ale nedali z nemocnice vědět. Petrova sestra píše:“ na Silvestra jsme dostali telegram, že bratr Janek zemřel v Inšpruku. 14 dní se tam trápil a nedali vědět, až ten telegram, že má pohřeb!
Vedle kobylského kostela s. Jiří je pomník čítající 49 jmen občanů, jejichž životy předčasně uhasly v 1. válce. Za každým jménem je smutný příběh o nesmyslnosti válečných běsnění. Jeden z těch příběhů napsal i Petrův bratr…
Italská fronta však vytrvale zuřila dál, a utrpení vojáků i civilního obyvatelstva už trvalo 4 roky a nikdo netušil, jak a kdy skončí.
Měsíc před koncem Petr v posledním dopise píše:
„… myšlenky moje zalítají přes ty nebezpečné hory tam daleko k vám a po obláčcích které plutí tam k naši drahé domovině zasílám vám tisíce pozdravů. Je krásný podzimní den, sluníčko hřeje na kukuřičné pole. Vše směje se s té nádhery, ale v dáli slišet je to ustavičné hřímání děl, hlas to hněvu Božího. Kdy vyhasne ten zhoubný požár války?
Kdy Bůh se smiluje a zašle k nám toho anděla míru? Dej Bože, abychom se toho brzo a ve zdraví dočkali, vždyť tam daleko čekají na nás naši drazí s otevřenou náručí…“
Poslední dopis od Marie je datován 10. 10. 1918.
„ teť bilo trochu víc práce tak mě opravdu nezbila chvilka abich ti mohla pár řádků napsat. Ale turkyň už máme vilámanů a herteple vikopaný…Tady na Moravě se rozšiřuje nějaká nemoc a doktoři nemožů protiv ní viskoumat léky. Jmenuje se to Španělská chřipka. V Bojanovicích je moc lidí taky nemocných. Nech nás Pánbůh chrání. Staří lidé říkajů, že ve vojnu se nemusíme bát nemocí, ale až po vojně…Přijmi ještě tisíce podzravů a polibků od své věrné manželky Marie. Petříček posílá tatínkovi pusinku…“
29. 10. 1918 žádá Rakousko Itálii o příměří. 3. 11. žádá znovu. Příměří vstupuje v platnost 4. 11. 1918.
Sychravé podzimní odpoledne, studený a vlezlý vítr dává tušit, že sv. Martin asi přijede na bílém koni… Petr vstupuje do hájenky. „Mařeno, moje drahá Mařeno“ pak se mu hrdlo zúží a není schopen mluvit. Marie upustí hrnec, který právě umývala, a vrhne se Petrovi do náruče.
Petříček nejprve bojácně kouká, ale pak obejme nohy obou rodičů. Sousoší shledání je dokonalé. Po jejich tvářích stékají slzy radosti. Hladí se po tvářích a po vlasech. Petr zvedne synáčka do náručí. Bože, jak dlouho se na tento okamžik těšil, co všechno si oba museli vytrpět.
Upřímná, hluboká a horoucí láska, bezmezná víra, skromnost a pokora – to jsou atributy, které jim dovolily veškerá zla války vydržet.
Jaké budou jejich osudy v právě vytvořené Republice Československé?