Rychle se šíří Slováckem zpráva o úmrtí Jaroslava Kováříka, velmi zajímavého člověka a skvělého zpěváka z Kobylí, který dokázal v životě potěšit mnoho a mnoho lidí.
Přinášíme vzpomínky od dvou jeho přátel Jana Pavlíka a Jiřího Jilíka
Zahalen do hávu vzpomínek, s lítostí v srdci jsem pročítal řádky smutečního oznámení, psané bolestí rodiny. Očima vzpomínek se vracím do doby, kdy jsem poznal jednoho z mých nejlepších přátel, Jaroslava Kovaříka. Narodil se 16. prosince 1925 v selské rodině, ve vsi ležící na svahu a úpatí Kobylího vrchu, v krajině kdysi jezerní, obklopené věncem kopců s mýtickou Pálavou v pozadí. Láska k rodné hroudě, kterou mu od kolébky spolu s písní vložili rodiče, jej provázela celý život. Po absolvování hospodářské školy se věnoval jako soukromý zemědělec vinohradnictví, zahradnictví a ovocnářství. Jara miloval lidovou píseň již od dětství. Tento vzácný dar převzal jako dědictví otců a snažil se jej předávat nejen svým třem synům, ale šířil jej všude, kde cítil, že lidová píseň má úrodnou půdu. Zacházel s ní s láskou, jako s klenotem. Brzy se stal pro osobitý přednes písní, pro rozsah a barvu hlasu, vzorem interpreta lidových písní, především z rodného kraje. Jako sólový zpěvák působil s cimbálovými muzikami, Břeclavanu, čejčského Mládí, krumvířské Vonice. Od šedesátých let působil jako sólista BROLNu. Stál na stupních vítězů v několika zpěváckých soutěžích. Snad nejdéle působil jako sólista souboru
Zavádka z Čejkovic.
S Jarou jsem se poprvé poznal při jedné folklórní akci na Podluží v roce 1957,kde jsme oba zpívali jako sólisté cimbálové muziky Jožky Kobzíka. Vzpomínám si dodnes, jak jsem byl tehdy doslova unesen jeho citlivou interpretací písní z jeho rodného kraje. Z jeho zpěvu i z jeho osobnosti vyzařoval klid, úsměv,pohoda. Tehdy jsem si snad poprvé uvědomil skutečnost, že člověk vyzařuje tolik pokoje, kolik ho má ve svém srdci. Vzpomněl jsem si na něho po létech, když jsem se pokoušel obnovit tradici lidové písně a tance na své lékařské štaci v Čejkovicích. Obdiv k Jarovi se během naší spolupráce rozhořel v krásné přátelství. Dnes mi defiluje před očima řada vzpomínek, třeba návštěva v jeho starobylém sklepě. Dodnes mám na patře chuť jeho rýnského ryzlinku či tramínu. Nezapomenutelné jsou vzpomínky na společné folklórní akce na festivalech, zájezdech za hranice vlasti, ale ty nejkrásnější zůstávají nazpívání v kruhu přátel. Můj dík mu patří nejen za krásné, dlouholeté přátelství, ale i za práci, kterou věnoval oživení lidové písně v Čejkovicích. Nechť je tento počin zapsán do
historie lidové kultury tohoto kraje zlatým písmem. Jeho zpěv přiášel potěšení nejen milovníkům lidových písní naší vlasti, ale jeho píseň zněla napříč Evropou. Svým zpěvem a vztahem k lidovým tradicím projevoval vůli změnit svět k lepšímu a dokazoval, že lidová píseň je stále živá. Díky rozhlasovým nahrávkám s řadou muzik, včetně BROLNu a hudebním nosičům, zůstává kouzlo jeho hlasu zachováno pro generace příští, jako jeden z pokladů našich národních tradic.
Dovolte mi, abych se ještě naposled rozloučil s kamarádem z nejlepších, citátem spisovatele Františka Kožíka, který mi kdysi napsal pro jeden pořad:
"Není umění, jemuž bych se kořil víc, než je lidová píseň. Je to drahokam, který vykrystalizoval v dávné hornině. Všechno je v těch písních - stesk, vášeň, naděje imoudré vyrovnání s životem a se smrtí když samy jsou nesmrtelné."
Doufám, že v nesmrtelnosti písní zůstává Jaroslav Kovařík hluboko zapsán nejen v mém srdci, ale jistě i v srdcích všech svých posluchačů, jako vynikající zpěvák, který proslavil svůj rodný kraj nejen doma, ale i v dálkách modravých.
Jan Pavlík
Jen obtížně se hledají slova při loučení s člověkem, jakým byl strýc Jaroslav Kovářík. Nejen nám lidem, ale i písním docházejí slova a tichý zármutek se jako mlha rozlévá krajem beze stínu, krajem, který byl jeho domovem a kterému zůstal celý život věrným synem. Nejen na Slovácku se lidem zasteskne po jeho hlasu,
ale všude tam, kde mají lidé rádi lidovou píseň, vždyť písním v jeho podání naslouchali lidé na koncertech a vystoupení Břeclavanu, Zavádky, Vonice i Brolnu.
Kdykoliv zaslechnu některou z jeho písní, vždy si vybavím strýca někdy před třiceti lety v Krumvíři na slavnostech Kraje beze stínu. Tam jsem se s ním poprvé osobně setkal. Vysoká vzpřímená postava. Kordulka takřka krátká k té figuře a šmukáč furiantsky na bok posazený,jako by chtěl ulétnout. Štíhlá postava člověka, který rád přehlédá obzor milované země. Nejen stráň, obilné pole, ale i zahrady, vinohrady a střechy rodné obce. Myslím, že dokázal nahlédnout i do hnízd ptáků vystavěných ve větvích stromů a v keřích, co rostou na úbočí Lácar - vždyť od koho jiného by se naučil tak zpívat.
Nikdy, ani v pozdním věku jsem strýca při své návštěvě nezastihl při odpočinku. Když nebyl ve vinohradě, pak byl určitě v sadu nebo v humně při nějaké práci. A v dobách, kdy už mu fyzické síly docházely, se laskal
s jablky, hruškami, hrozny, trnkami, pohledem hladil květiny a skláněl se k záhonkům zeleniny. Ale chvíli pro návštěvu si vždycky udělal a pak jsme i hodinu besedovali, koštovali jeho výtečnou směsku.
Když jsem se strýca ptal, zda ho nemrzí, že se nevydal za uměleckou kariérou, řekl mi: "To víš, že mě lákalo být zpěvákem a s cimbálovú muziků jezdit po hodech a slavnosťách. Nekeří to dokázali, ale já su člověk spjatej
s domovem, zemí i vinohradem. Já bych zapomněl zpívat, kdybych se nemohl projít zahradů a vinohradem a nemohl pohladit psíka na dvoře a v zahradě uslyšet bzukot včel."
Milý strýcu Kováříku. Když se dnes s vámi naposledy loučím, chci Vám poděkovat nejen za sebe, ale určitě za nás všechny, za krásné dědictví, které jste nám zůstavil - je to dědictví lásky k zemi, přírodě a k písni, jíž
promlouvá srdce člověka. Slovácko se přírodou nijak neodlišuje od jiných krajů naší vlasti. Je ale jiné lidmi, kteří si uvědomují, že tradice, nejsou jen folklor, ale že to je lidský postoj ke světu, k přírodě, k lidem, že je to cesta, na níž člověk na své tisícileté pouti dějinami nezabloudí. Byl jste z těch, kteří moji generaci po té cestě provázeli. Vaše písně a váš hlas s námi byly nejen ve chvílích radosti, ale přinášely úlevu a především naději i ve chvílích těžkých a bolestných. Budete chybět nejen svým nejbližším, ale všem, kteří se s Vámi přišli rozloučit, všem, kteří na Vás tuto chvíli vzpomínají a myslí. Budete chybět Slovácku. Buďte sbohem a odpočívejte v pokoji.
Jiří Jilík